A o tom tkaní zase někdy příště…
Tak jsem končila svůj minulý článek, který jsem zveřejnila loni v květnu. Mému živlovému šátku tou dobou chybělo dotkat vodu a vzduch, tedy poslední (a tu nejlehčí) třetinku. Nejdříve jsem s psaním pokračování chtěla čekat, až budu mít celý šátek dokončený. Ráda se za tkaninou ohlížím najednou. Teď si říkám, že je to možná škoda. Nenašla jsem si na to čas. Všechny ty myšlenky, které jsem vám chtěla při tkaní sdělit,… už je asi ze vzpomínek nevylovím.
Šátek je dávno dotkaný a teď už ani není můj. A ony ty myšlenky zase nebyly tak důležité, už si to píše svůj vlastní příběh. A tak teď s úšklebkem škrtám v mém původním nadpisu to slůvko tkaní a jdu se ponořit do hlubin mojí mysli.
ŽIVLOVÝ ŠÁTEK – FINÁLNÍ OHLÉDNUTÍ
Jak jedna tkanina dokáže naprosto překopat tkadlenu.
A byla to vlastně práce jedné tkaniny, nebo spíš těch několika let, po které jsem ji nosila v hlavě, než jsem ji dokázala dokončit?
Občas jsem při tkaní sdílela střípky toho, co se mi na stavu odehrálo za uplynulou noc (neb živlák se tkal převážně v noci). Dnes by z toho mohl být celkem pěkný deníček, tak se na něj půjdu podívat.
24. února 2024
Tkaní jde pomalu, používám jen cívky s namotanou přízí. Bez člunků a tkacích jehel tak trochu klepu na dveře tapiserijního tkaní. Ale v té pomalosti teď chybí něco, co mi vlastně vůbec nechybí. Není tam ta otravná touha hledat zkratku a mít to už za sebou.
Provazování dvou a více útků nebývá beze stopy. Jde to dělat více způsoby a já jsem dřív chtěla mít ty spoje co nejméně viditelné. Vyloženě mě to rozčilovalo. A vidíte… pár let a já si z těch linií udělala další prostředek k vyprávění příběhu skrze tkaninu.
25. února 2024
Další den, další posun o pár centimetrů, který jsem z větší části vytkala včera v nočních hodinách. Ke stavu teď sedávám hlavně o víkendu a to právě takto navečer. Zbytek týdne pak kolem stavu chodím a nechávám to zrát. Posledně to uzrálo natolik, že jsem se rozhodla jednu barevnou sekci řádek po řádku zase odetkat a souběžně s tím jehlou nahrazovat původní přízi za přízi v jiné barvě. Tak strašně mi to celý týden cukalo okem.
No a tak jsem se protkala za první z živlů. Pomalu opouštím pobřeží, abych vylétla s fénixem na širé moře. Dostala jsem se do kapitoly příběhu, kde je čas nechat malovat oheň. A oheň býval mým živlem. Teď už nevím.
3. března 2024
Kdyby myšlenky mohly tkát, protkala bych se včera až ke středu šátku. Po třech hodinách tkaní, které mi uplynulý týden dovolil, jsem se ale zastavila tu. Skály poprvé tady získaly nějakou kresbu asi jen proto, aby za pár dalších centimetrů úplně zmizely. A dobře jim tak, dochází mi vínový útek. Stejně to byla divná barevná volba.
Tak nějak jsem si včera povídala s dvanácti cívkama s přízí do rytmu špatně zvolené hudební kulisy. Těžko se mi chytala tkalcovská slina. Asi že mi to tady po tom bohatém začátku připadalo najednou prázdné. Mám pořád pocit, že bych měla přidat, být lepší… chytit jiskru a protkat se ohněm k… vyhoření?
28. března 2024
Začíná mi být poněkud horko.
Cívky a špulky všude.
Posouvání osnovy po pár centimetrech, abych i přes tu rozpínku vždycky viděla co nejvíc ze scény, kterou se snažím útky domalovat.
Pořád jsem se ještě nedostala ani do poloviny. Ale dole… tam už vidím vodu!
31. března 2024
U tkaní tančím. Doslova. A s nohou věčně na pedálu je to fakt zábava na pohled. Škoda, že tu se mnou včera nikdo nebyl, bych se zasloužila o jednu od smíchu bolavou bránici.
Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem tkala takto dlouho v kuse. Možná tehdy před lety, když jsem se snažila honem honem dotkat nějaký soutěžní šátek.
5. dubna 2024
Čím dál víc mi to tkaní drnká na mou filosofickou notu. Asi se tomu ani moc nedivím, protože ty několikaminutové řádky k filosofování vyloženě svádějí. Tenhle šátek si se mnou prošel už tolika tématy, že ho začínám trocha litovat.
V minulých dnech jsem se zamýšlela nad tím, jakou cestou jsem šla, abych našla něco, v čem budu dobrá, a aby moje dílo mělo nějakou hodnotu. Říkám si, že když má člověk niterně co říct, ten správný prostředek, kterým se dokáže přirozeně vyjádřit tak, jak potřebuje, zkrátka najde. A tak by mě zajímalo, kde teda jsem já. Třeba jsem ten správný prostředek ještě nenašla. Třeba si to jen ještě potřebuju vydřít. No a třeba jen prostě nemám co říct.
A pak jsem se na sociálních sítích odmlčela. Už si ani přesně nepamatuju ten důvod. Je také pravda, že od tohohle místa jsem si postup přestala průběžně fotit. Asi jsem si ho chtěla dotkat v tichu… i ten motiv se na druhé polovině šátku velmi uklidnil. Tyhle útržky protkaných nocí mi ale připomněly, že ono to tkaní bylo „o tkaní“ mnohem míň, než o té hlavě. Živlák se sice tkal pomalinku, ale co se řemesla týče, byly to stále ty stejné naučené pohyby. A protože obrázek fénixe jsem měla namalovaný na osnově, nemusela jsem o tom při každé výměně prošlupu tolik přemýšlet.
6. června jsem šátek sundala z tkalcovského stavu. Poprvé jsem se na něj podívala jako na celý obraz. To bývá vždycky něco, čeho se při tkaní bojím. Bojím se zklamání a tady jsem se bála obzvlášť. A zklamání samozřejmě přišlo.
Bylo ale potřeba zatáhnout do vazby kolem 200 volných nitek po změně barvy útku a udělat třásně. Ten deníček pak pokračoval nějak takto:
18. června 2024
A stejně jako když se tkalo, dny plynou dál, jsou z nich týdny a za chvíli už to, že jsem živlák sundala ze stavu, budu počítat na měsíce. Pomalu se mi blíží výročí jedné velmi plodné debaty na loňské Keltské noci, po které jsem v tomhle dobrodružství zahodila možnost couvnout. A já bych ráda řekla, že na té letošní budu mít hotovo. A odfoceno.
Velice o tom pochybuji. Pořád tady zatahuji nitky, vždycky si k tomu na chvíli sednu a zapravím do vazby jednu, dvě… je jich tam moc. Snad je jich tam dost na to, abych si ten šátek naprosto zamilovala, neb ten večer, kdy jsem dotkala, jsem byla jen malý krůček od zoufalství. To tak bývá, že svou práci nechci mít na očích… že ji naprosto nenávidím. A nejsem jediná, koho po sundání tkaniny ze stavu tyhle pocity přepadají.
Tohle probírání se vazbou s čumákem zabořeným do nití mi ale hodně pomáhá. A je to potřeba,… mám totiž spoustu otázek. Jak vlastně odprezentovat něco, do čeho jsem vložila více než 300 hodin práce?
Já nevím.
3. srpna 2024
Ještě ti chybí oko, pár detailů a třásně. Zítra odjíždím a zase se pár týdnů neuvidíme, ale já tě pak dokončím, slibuju. Třeba mi to tak dlouho trvá proto, že se s tebou pak rozloučím. V zapadající slunci ti to sluší.
A najednou byl říjen a já pořád ještě nevěděla, jak šátek správně odprezentovat. Ale už to bylo potřeba. Potřebovala jsem ho odevzdat a udělat za ním tečku. Nechat ho letět. Vždy, když jsem nějakou tkaninu plánovala, nejvíce jsem řešila tu tkací část. Tenhle šátek ze mě vytřepal poslední zbytky tkalcovského seběvědomí. Úplně mě zadupal pod zem a mi se z ní strašně těžko vyhrabávalo. Každá další tkanina po něm už se mi tkala jinak. Ne líp… jinak.
Byl říjen a bylo potřeba šátek nafotit. Vylezla jsem si na skály a rozloučila jsem se s ním.
