V únoru roku 2023 jsem tu na své tehdy poměrně čerstvě vyklubané stránky zavěsila první článek o takzvaném „Živláku“ – šátku na nošení dětí, který jsem chtěla utkat jako takovou tečku za šátkařskou cestou. Ano, nechtěla jsem pak už šátky tkát. Jsem velmi vděčná, že jsem na nich začínala, protože je to opravdu poměrně specifický způsob tkaní a neskutečně mi to rozšířilo představy o tkaní jako takovém. Jasně… z nuly se rozšiřuje snadno a každá nová vědomost otevírá nové možnosti prakticky instantně, aniž by člověk musel chodit do hloubek kulturně-technických souvislostí. Ale začít v odvětví, kde je tak velký důraz na technickou a funkční stránku výrobku, to začátečníka zocelí.
Tohle měla být tedy moje maturita. Před rokem jsem psaní o živláku opouštěla poté, co jsem přemalovala čtvercovou předlohu tak, aby respektovala rozměry šátku. Domalovala jsem scénu a u toho malování jsme si zběžně ujasnila, co bude rolí osnovy a co nechám na útek (odkaz na článek zde).
No a pak jsem se ponořila do tichého studia toho, jak to vlastně udělám.
Od začátku mělo jít o osnovu malovanou. Když to rychle vysvětlím pro vás, co třeba vůbec netušíte… jde o způsob barvení osnovy, kdy se příze nasnované na požadovanou délku a v požadovaném počtu (šířka tkaniny) rozprostřou do plochy, nanesou se na ně barvy, příze se pak zafixují a vyperou a až poté jde celá osnova na tkalcovský stav. Přičemž se celou dobu snažíte udržet stejné pořadí nití a nerozházet si malovaný motiv posuny. Je to těžší, než by se takto po písmenkách zdálo. Zvlášť, pokud se vaše tolerance k případným posunům blíží nule.
Já ale tou dobou přecházela na výhradně přírodní barvení. A byť jsem už měla slušné základy výroby vlastních barev a barvení přízí ponorným způsobem (prostě v hrnci), nebyla jsem si úplně jistá, jestli mé představy o jejich aplikaci štětci nejsou úplně zcestné.
Ty největší otazníky jsem měla především co se fixace týče a já nemohla najít žádný zdroj, jehož studium by mi dalo potřebnou důvěru v to, že na to jdu správně.
A tak jsem si prošla online kurzem malby a tisku přírodními barvivy od Maiwy. A ještě že tak. Obrátilo mě to úplně naruby… dvakrát… a pak mě to vrátilo zpátky s naprosto přenastaveným myšlením. Co jsem si tehdy nedovedla představit, bylo pak logické. Že mi to takto bude fungovat jsem si kromě workshopových prací ještě ověřila na osnově pro Pavučinu.
Těch pár týdnů s Maiwou mi ale nevyřešilo největšího strašáka, kvůli kterému se celé to tkaní odkládalo dál a dál. Totiž jak namalovat na osnovu obrázek s jasnými obrysy tak, aby se pak daly příze přenést na stav a motiv se zachoval. Při téměř pětimetrové osnově je to těžké.
Dovedu si představit ideální řešení: pětimetrový stůl, kde můžu příze přepadnuté přes okraj rovnoměrně zatížit. Tam bych čarovala, až bych zmizela.
Problém: takový stůl nemám. Ani nic, čím bych ho mohla naimprovizovat a rozložit si opravdu celou délku osnovy do plochy. Navíc na několik dní.
Další na první pohled fajn řešení: navést osnovu přes paprsek (eventuelně i nitěnky) na stav, před stav postavit stůl, postupně malovat a po zaschnutí vždy ten kousek natočit na zadní vál, kde bude osnova rovnou připravená ke tkaní. Fixovat až po utkání.
Problém č. 1: Mám stav v ložnici, kterou nehodlám na několik dní vyřadit z provozu.
Problém č. 2: přírodní barvy. Zahuštěné barvy po uschnutí vytvoří tvrdou krustu, kterou přes nitěnky neprotáhnu a nechci si zničit hedvábí odlepováním. Zároveň bych je nechtěla přes nitěnky protahovat ještě mokré. Taky bych takto musela barvy průběžně dodělávat a mohla bych mít problém trefit se. Několik dní odleželá přírodní barva sice barví taky, ale v síle i v odstnínu je to rozhodně jiné, než za čerstva. No a v neposlední řadě, nechat tyhle barvy nezafixované několik měsíců (jo, protože tak dlouho to na tom stavu ve výsledku bude ležet) je dost no-go samo o sobě, i kdyby byla jinak tahle metoda geniální.
Tady to už zkrátím. Těch řešení mě napadalo několik, ale u všech jsem nacházela zásadní problémy, kvůli kterým bych musela trochu překopat svou představu. A to já nechtěla.
Takže moje uskutečněné řešení: pomocná tkanina. Takový šmírák pro malíře. Našla jsem starou tenkou bavlnu, se kterou už netkám, a utkala jsem si velmi volnou tkaninu v plátnové vazbě. Tkala jsem ji tak, aby se mi mezi prsty nerozpadala a abych zároveň byla schopná barvu štětcem zapracovat do vazby skrz naskrz. Takto připravené plátno jsem si už mohla posouvat po stole, aniž bych nějaký z pramenů posunula výrazně víc než sousední. A jako bonus jsem si při tomhle tkaní srovnala stav, který byl po stěhování značně rozviklaný.
Pořád to mělo mouchy. A na stavu to ve výsledku nevypadá přesně tak jako na tom stole. Změnily se barvy, uschnutím i fixací zmizely některé kontrasty a na stavu se motiv trochu roztekl, jak jsem ho vysvobodila z vazby. Taky mě tento postup stál nějaké ty suroviny navíc, protože samozřejmě i ten bavlněný útek sežral spoustu barvy. Spotřebuji ho později na nějakou tapiserii. Ale bylo to úžasné třídenní dobrodružství a rozhodně je to postup, který má smysl dál vychytávat.
Než jsem udělala první tah štětcem, dlouho jsem na tu zlatobílou záplavu nití jen hleděla. Na to malování jsem měla dva dny a dvě noci. Bylo 29. prosince, děti jsme měli na prázdninách u prarodičů. Krejčovskou křídou jsem si naznačila základní obrysy. Možná bych začala malovat jen tak naslepo, kdybych nechtěla mít hlavu fénixe přesně uprostřed šátku.
Postupovala jsem po sekcích a v rámci sekcí po barvách. Nejdříve tedy středová sekce a její fénix. Žlutá, oranžová, pak červená. Barvu jsem do tkaniny vyloženě vbouchala a vhladila. Dostat ji i na rubovou stranu byla občas trochu výzva. Zase jsem se jednou radovala, jak je super, že můžu pracovat holýma rukama a nemusím mít rukavice.
Po těchto ohnivých barvách jsem to musela nechat trochu proschnout, abych mohla osnovu posunout a malovat zemi. Tu jsem zvládla celou a zvládla jsem na ní taky vypotřebovat všechny barvy. Druhý den mi tkanina stále schla a mi došlo, že mi ten čas asi nevystačí. Naštěstí u tohohle postupu je žádané, aby motiv před fixací dokonale uschnul, takže vůbec nevadilo, když to nestihnu a bude mi to pár dní někde čekat na dokončení. Tohle bych se syntetickými barvami tak lehce odložit nemohla. A taky by mi s nimi dva dny kuchyň nevoněla po medu a bylinkách.
Druhý večer jsem se vrátila k fénixovi tentokrát s tmavě šedou barvou pro detailnější vykreslení. A dovařila jsem si taky další žluté, abych domalovala křídla tam, kde jsem to předchozího dne nestihla. Vzduch a vodu jsem domalovala o týden později. Tam už to ale byly spíše jen náznaky, protože tyhle dva živly budou úlohou pro útky.
Fixace… ta byla kapitolou sama o sobě. Když se tahle pětimetrová placka proloží papírem a poskládá, horko těžko se vleze do nějakého hrnce, co tu mám. Potřebovala jsem to napařit, a to ideálně bez kontaktu se stěnami nádoby. Naštěstí po stěhování disponuji parní troubou. Dostala holka lekci přírodního barvení (a jo… vím… nemíchej kuchyňské a barvířské vybavení… vím, vím a stoupnu s do kouta).
A vymývání už bylo za odměnu. Šla jsem na něj jen zlehka. Spíš jen abych rozpustila zbytky zahuštěných barev a mohla ty příze natáhnout na stav. A odetkat ten pomocný útek! Ony by ty přírodní barvy stejně měly přijít do kontaktu s pracím prostředkem až nějakou dobu po barvení… rozhodně ne hned po něm. Takže finální lázeň si osnova užije až po tkaní.
Chtěla jsem tuhle barvířskou kapitolu živláku nějak shrnout. To ale musím ještě napsat pár slov o natahování namalované osnovy zpět na stav.
Čas přiznat chyby. Já nemám moc ráda, když se chyby schovávají za znak ruční práce. Podle mě, když se chyby udělají, mají se vyřešit, aby ve tkanině nezůstaly, nebo se mají přiznat. Já jsem tady při malování osnovy v jednu chvíli neudělala ani tak chybu, jako spíš náhlé rozhodnutí, kterým jsem sice vyřešila nepohodlné manipulování osnovou po stole a které mi v tu chvíli připadalo spásně geniální… ale nebylo to promyšlené do všech důsledků.
A ty důsledky vypluly na povrch při natahování osnovy na stav. To jsem si totiž zopakovala dvakrát, než mi došlo, že budu muset udělat další rozhodnutí – a sice vybrat si, jestli si kvůli posunu motivu zkomplikuju následné vytkávání země, nebo ohně. Nebyla to win-win volba, ale vzhledem k tomu, že země tu byla pojatá podstatně abstraktněji, než ten zcela konkrétní fénix, nebylo asi co řešit. A tak jsem to na ten stav natáhla potřetí.
Když mi osnova odpočívala na stavu, byl čas na doplnění průběžně vznikající palety útků.
A to už byla úplně jiná písnička, byť nebyla beze stresu… já totiž přírodně nikdy nebarvila na modro. A nemůžu říct, že bych tu vodu nakonec chtěla tkát v náznacích v jiné barevné škále, i když jsem na to byla připravená.
Útky jsem barvila už klasicky v hrnci a myslím, že jsem se velmi vyřádila v kombinování surovin při vzájemném přebarvování. Všechno hedvábí bylo předem namořeno kamencem a u některých přadének jsem použila síran železnatý pro posunutí barev.
Útkům jsem věnovala něco před kilo hedvábné příze. Nespotřebuji je do šátku všechny, jen jsem zkrátka neměla úplně představu o tom, na kolika odstínech nakonec skončím, natož o tom, kolik jaké barvy budu potřebovat. Zbude mi tu pěkná sbírka klubíček, co se v příštích tkaninách určitě ztratí. A taky jsem si každou jednu barvičku odmotala jako vzorek… na památku. Do vzorníku.
Co šlo, to jsem si posbírala tady v okolí. Takže tu mám listy a slupky místního ořešáku, květy zlatobýlu a slupky žluté a červené cibule. Tyhle suroviny mi daly základ pro barvy ohně, země i vzduchu. Ohnivé jsem pak doplnila o mořenu a mořenu přebarvenou krevení. Další odstíny hnědé vznikly kombinacemi granátového jablka, katechu a slivoně. Barvení ve zbytkové lázni z katechu dalo taky krásnou narůžovělou, která mi okamžitě připomněla červánky, a tak dostala místo ve vzdušné části šátku.
Vodu jsem si tedy nechávala na konec. I v šátku jsem ji potřebovala víceméně až ve druhé polovině a říkala jsem si, že budu mít spoustu času vykoumat, jak to udělám. Souběžně s tkaním jsem tak začala studovat práci s indigem, ale brzy jsem došla k tomu, že tohle bude chtít hlubší ponor a já ho teď dělat nechci. Z těch indigo pokusů jsem si do šátku vzala to nejsvětlejší přadénko – to jediné, kterým jsem si byla jistá. Když jsem se stále ještě nerozhodnutá dotkala do poloviny šátku, udělala jsem si hezké odpoledne u sporáku a tu tmavší modrou jsem nakonec vykouzlila z dřeva kreveně. Časem víc zešedne, vím to. Ale nějak mi to vůbec nevadí.
A o tom tkaní zase někdy příště…