Už to bude rok od mého rozhodnutí odložit syntetické barvy. Ze dne na den, rázně a nekompromisně, protože to byl krok, který jsem oddalovala jak jen to šlo. Oddalovala jsem to na dobu „až budu připravená“, na kterou by nejspíš nikdy nedošlo. Vlastně tak docela nevím, co to „být připravená“ znamenalo. Barvit jen přírodními surovinami byl můj cíl od té doby, co jsem si to poprvé zkusila.

Věnovat se přírodnímu barvení, to ale znamenalo přibrat si ke tkaní a občasnému předení další celé řemeslo.

Zpětně vidím, že jsem to rozsekla v tu nejlepší možnou chvíli. Tedy ve chvíli, kdy jsem měla rozetkané věci zcela nebarvené, s nebarvenou přízí jsem se chystala tkát i další tkaniny a měla jsem v plánu zpracovat už dříve nabarvené a napředené příze. Naplno mě tak tohle rozhodnutí doběhlo až v říjnu.

Byl týden před „Toulcákem“, řemeslnou akcí, na které jsem chtěla tkát („Textilní řemesla – živě a moderně“ – koukněte na to, je to skvělá akce pod ochranářskou rukou Evy Vobrové z Dobroděje). A já jsem měla prázdný stav, nic nabarveného a nerozpracovaný žádný konkrétní nápad. Na přípravy na Toulcák jsem měla spoustu času, spoustu plánů. A nějak se stalo, že z toho času mi zbyl akorát ten poslední týden.

Tanec světla lapeného v pavučině.

Tahle osnova si vylovila z mojí paměti uložené téma, které jsem už probádala horem dolem, když jsem ještě o tkaní nevěděla ani brdo. Jako tanečnice. Jako student uměnovědného oboru. Jako fascinovaný pozorovatel.

Takže jsem narychlo barvila osnovu technikou, která má do rychlé daleko. Osnova je to malovaná a malovat barvami z přírodních surovin (povětšinou v surovém stavu) chce trochu jiný typ dovedností, než když se má to stejné namalovat syntetickou barvou, kterou si rozmícháte z prášků. Tady je potřeba barvivo z vhodných přírodnin extrahovat, zahustit tak, aby se barva dala aplikovat na příze štětcem nebo prsty, počkat, až to celé zaschne, zafixovat, vymýt… Kuchyň se mi na tři dny změnila v ateliér.

I přezbrojená vědomostmi z kurzu a knížek jsem se bála, jak bude osnova takto připravenou barvu přijímat a jestli ji zvládnu do vláken zapracovat tak, aby se probarvila skrz naskrz. To bylo nakonec naprosto bez problémů. A bonus – já ty barvy ráda zapracovávám rukama a tady konečně můžu, aniž bych měla dva týdny barevné prsty.

Sama se tomu divím, ale stihla jsem to. Na Toulcák jsem si vezla přírodně barvenou osnovu na pléd v tlumených podzimních tónech. Z přízí, co mají pro mě naprosto dokonalou kombinaci lesku hedvábí potlačeného prašností ramie. Moje oblíbené zaprášené hedvábí.

Předloni v lednu jsem taky poprvé dostala do ruky morušové hedvábí ne jako česanec připravený k předení, ale ve formě tzv. laps. Okamžitě mi bylo jasné, že až někdy budu tkát pavučinu, tohle bude TEN materiál.

Na Toulcák jsem si taky vezla rychlou skicu, jak by měl být na plédu rozložený motiv. Myslela jsem, že na akci utkám takový půl metr tkaniny a to pomalé vytkávání pavučinky, na které se budu muset více soustředit, pak zvládnu doma. Nakonec se ukázalo, že i přes jednoduchý vzor kepru, jehož sekvenci mám zažitou, byl ten úvodní půl metr nesplnitelný cíl. Ono ale asi neškodí veřejnosti ukázat, že tohle řemeslo umí být opravdu pomalé. Odjížděla jsem s utkanými čtyřiceti centimetry a dotkala jsem si ho pak v následujících dvou týdnech v klidu doma.

Byl to docela zajímavý proces. Osnovou samotnou jsem si totiž vůbec nebyla jistá. Ona byla taková… no nijaká. Jak jsem celou podobu plédu vymýšlela takto narychlo, bez mého obvyklého dlouhého přemýšlení o tématu, bála jsem se, že je to celé nepromyšlené a uspěchané. Že ta osnova šla na stav prostě jen proto, abych měla na Toulcáku co tkát. A než jsem na akci odjela, hrozně dlouho jsem vybírala útky, kterými ji odetkat. Pořád jsem to nějak necítila. Věděla jsem, že jako celek to nakonec bude ono. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem si k té vizi vzala ty správné suroviny.

Tkaní doma mě už trochu uklidnilo. Ono docela pomůže, když vám pod ruce nekoukají zdravě zvědavé oči kolemjdoucích, přemýšlejících o tom, co z toho nakonec vyleze. Mívám totiž tendence se obhajovat už předem.

Celým plédem se táhnou tyhle potulující se nitě. Fakt mě je baví tkát i nosit. Musím se až trochu krotit, protože tady se dá snadno spadnout do problému nositelnosti, různého tahu nití, údržby… Nechcete se prostě motat do tkaniny, kde pod prsty cítíte nerovnoměrné napětí nití. A zatím se zdá, že nad tímhle trablem vyhrávám, ťuk ťuk.

Spletla jsem se. Tahle osnova nešla na stav jen proto, aby bylo co tkát. Tahle mi měla ukázat, že směr, kterým chci tkalcovsky jít, už mám pod kůží tak zažraný, že trefím i poslepu.

Zjišťuji, že moje síla, můj rukopis je v detailech. Tady se těch detailů sešlo hodně a mnohdy jsou na první pohled naprosto neviditelné… zanedbatelné, v celkovém pohledu úplně ztracené. Jsou ale zbytečné, nebo by to bez nich nemělo to kouzlo?

Často a ráda porovnávám tkaní s malováním. Skládám ty tkaniny z několika vrstev, které nakonec dohromady složí obraz.

První vrstva – struktura osnovy. Je hrubá, je hladká? Nebo namíchaná? Má v sobě nějaké nerovnosti? Jak jsou příze rozložené? Jak jsou spředené? Mají lesk, nebo jsou matné?

Druhá vrstva – barva osnovy. Má být barva podkladem, nebo na jejích detailech tentokrát tkanina stojí? Jak si připravíte to malířské plátno?

Třetí vrstva – vazba. Přiznané rýhy po tahu štětcem.

Čtvrtá vrstva a pátá vrstva- struktura a barva útku. 

Šestá vrstva – detailní finální tahy všema těma nitkama “navíc”.

A další bych našla na jiných tkaninách. Přemýšlet na tím, co z mé představy o tkanině zpracovat kterou vrstvou, to mě fakt baví.

Pavučina. Je utkaná na čtyřlistém stolním stavu, na malované osnově z morušového hedvábí a ramie dvěma hedvábnými útky a hedvábí je i na pavučině. Jeden z útků je klasicky lesklý a hladký a protkává osnovu na levé půlce šíře plédu, druhý útek je pak to stejné hedvábí v nopkaté podobě. Když se toto spojí se zaprášeným efektem osnovní příze, s radostí oznamuji, že se tímto kouskem zase jednou vracím ke tkaninám z edice luxusních hadrů na podlahu. Už jste mi chyběly.

Na fotkách vypadá tenhle pléd jako tři různé. Na začátku bylo potřeba vytvořit body, mezi které se pavučina rozprostře. A tak jsem začala vetkáváním hedvábných nitek naznačovat šípkový keř. Přes dvě třetiny se pak rozprostírá hlavní motiv – pavučina. Na první pohled jde vlastně jen o pár bílých nitek na čistě hnědém podkladu. 

Ve skutečnosti je pavučina tvořena z několika shluků nespředených vláken, občas hladce uložených do vazby, jinde obtočených okolo osnovních nití, čímž tu a tam připomínají kapky rosy na pravých pavučinách. Na zadní stranu plédu jsem pavučinu nepřenesla, tam se bílá vlákna proplétají s osnovou v trochu jiných detailech. Když se zadíváte na podklad, najdete tam i pavučinu druhou, oproti té první o něco málo posunutou, ale vycházející ze stejné šablony. Hra světla namalovaná na osnovu.

Pavučina se na i druhém konci plédu zachytává o šípkové trní. Hnědý podklad přechází ve žlutý barvený cibulí a ořešákem. Za žluté vyznění tohoto cípu mohou i stále četněji se opakující inlays – nitky “navíc” vkládané do vazby – ať už ty po směru útku nebo ty, co naznačují jednotlivé větvičky šípkového keře, které už nerespektují směry osnova a útek, ale proplétají se mezi nimi.

Pavučina je pléd, který se vyloupl jako oříšek ze skořápky. Ten plod byl skrytý až do doby, kdy jsem ten oříšek sundala ze stavu. Čas od času utkám něco, co nemám chuť poslat do světa. Nedokážu přesně říct, proč se to stalo tady… měla jsem hezčí tkaniny. Měla jsem příjemnější tkaniny. Měla jsem témata, co mi byly bližší. Ale stalo se. Zase jsem si jednou utkala něco, co mi doma zůstane.

Tak tady mě máte… lapenou mezi šípkovým houštím.