KRIZE

Mám krizi. Přichází vždycky. Každý jeden projekt, každou jednu osnovu. Někdy na začátku, někdy v průběhu a po dokončení výrobku už ji pravidelně sama zvu na kafe. Přichází bez důvodu, někdy s důvodem a většinou nechce odejít. 

Teď je tu se mnou. Vy ji teď nevidíte, ale já s ní žiju už skoro týden. Poznáte to. Odmlčím se. Nebudu vydávat už napsané články, nebudu přidávat fotky, nebudu s vámi komunikovat. Tatam bude moje chuť sdílet s vámi proces tkaní od začátku do konce… a v reálném čase, maximálně s několikadenním zpožděním. 

A pak… jednoho dne se naštvu a udělám krok, před kterým jsem se zastavila. A pravděpodobně celou tuhle osnovu utkám během pár hodin, během kterých pro mě bude důležitější prostě tkát a nehrát si na dokument. Nejspíš vám pak všechny další kroky napíšu zpětně, mnohem míň osobně, mnohem víc procesně. A ty už napsané zveřejním najednou. Poznáte to a až po nějaké době půjde ven i tento text, pochopíte to. 

Teď mám ale chuť vše zavřít do krabice a sebe nejlépe taky. Je 28.6. Mám vše nabarveno, napředeno, nasnováno. Stačí jen, abych dala osnovu na stav a dala se do tkaní. Krok, ke kterému to celé už týdny směřuje. Ten nejdůležitější? Ne. Teď ho tak vůbec nevidím. 

Snažím se nedívat se na ty připravené příze. Mohla bych alespoň nahrát do alba články o plánování, výběru přízí, o barvení, předení, snování… ale chybí mi jedna úvodní fotka a já nejsem schopná nic vymyslet. 

Dneska jsem stála tváří v tvář svému dětskému snu. To, co týdny bublalo dnes vybublalo a já zase přemýšlím o tom, jaký má tohle všechno tkaní smysl. Tenhle nekonečný proces, tyhle krátkodobé záchvěvy štěstí, když něco vyjde, tyhle pocity prázdna, když ze stavu odstřihnu hotovou osnovu… tyhle pochybnosti o tom, jestli jsem dost dobrá. Ty tiché šepoty připomínající mi fakt, že ztrácím čas. Strašně moc ztrácím čas. Neumím se postavit za svoji věc. Nejsem důležitá. A zase jednou netuším, proč tohle dělám. Zase mi to jednou připadá jako náhražka. 

“Ahoj. Potřebuju tvoji pomoc.”
“Jsem tu. Poslouchám.”

Bývala jsem tanečnice a milovala jsem to. Teď jsem tkadlena a nesnáším ten pocit, že je to buď a nebo. Dneska v sobě chci vzbudit tanec. Souznění v hudbě i v tichu. Zavřít oči a nechat se vést. 

Vždycky chodí krize. Tahle je ale mnohem náročnější, než ty, co tu byly dřív. Tahle pramení zvenčí a nemá moc společného se tkaním jako takovým. A já už vím, že teď nesmím sahat na příze. V těchto chvílích se neumím rozhodovat správně. Zamotala bych všechno. Fyzicky… psychicky… Prostě teď chvíli potřebuji nebýt tkadlena. 

——————

Dnes je 8.7. 

Přesně jak jsem řekla, napsané články hážu online zpětně. Přesně jak jsem řekla, ty další musím dopisovat zpaměti, protože jsem se jednoho večera naštvala, hodila osnovu na stav a během pár hodin ji vytkala. Mám dotkáno. Mám ušito. Mám už i zpětnou vazbu od J. a ze srdce mi spadl obrovský balvan. 

Tento článek jsem asi ani zveřejnit nechtěla, ale myslím, že sem prostě patří. Jednou jsem chtěla být otevřená a upřímná a tohle je zkrátka něco, co se mou tvorbou vleče už od mých tkalcovských začátků. A předtím se to vleklo malováním a vlastně vším, na co jsem sáhla. Nejsem od přírody veselý člověk, spíš melancholický, jsem hodně zahloubaná ve svém nitru a tvorba všechno vyhání na povrch. Kvůli… nebo spíš díky?… tomu dělám věci tak, jak je dělám. A když se zrovna netopím v jezírku emocí, vidím, že to umím i dobře. 

Nepřipadalo by mi ale fér předstírat, že jsem s projektem tam, kde to podle článků vypadá. Raději přiznám, že je to občas prostě na houby.