O NITÍCH ČÁST II. – PŘEDENÍ

Jsem prý chodící (anti)reklama na předení. Povím vám vtípek, ale nejdřív vám velmi laicky vysvětlím, o čem že to samotné předení je. 
Na začátku máte chuchvalec vláken. Česanec. Čehokoliv. Vlna, hedvábí, len, viskóza,… cokoliv. Z tohohle česance pak potahujete postupně vlákna a ta stáčíte na jednu, nebo na druhou stranu. Takto stočená jednonitka se může seskat do dvoj/troj/čtyř/x nitky tak, že dáte vedle sebe chtěný počet stejně točených jednonitek a zamotáte je spolu na druhou stranu. A ono to drží. Pokud dáte vedle sebe dvě jednonitky a každá je stáčená jiným směrem, seskaná příze držet nebude. Velmi zkráceně. 

A teď jste vybaveni vědomostmi na ten vtípek.

Několikrát kontroluju, na kterou stranu mám tu tussahovou jednonitku točit. Jsem si jistá, beru vřetánko, upředu pořádný kus česance… hmm..
“Hmm?”, povědělo mé svědomí.
“Vážně to točím dobře?”
“Kontrolovala jsi to.”
“Jasně.”
Předu…

“Hmm!”
“Hmm?”
“Ty, svědomí… a jak jsem to kontrolovala?”
“No… porovnávala jsi s tussahem, co máš na kolovrátku.”
“Aha!”
“Aha?”
“No já jen,… s čím že to vlastně chci seskávat?”
“S tim silk/nettle, co tam máš.”
“AHA!!!”
“AHA!!!”

Aneb jak mému svědomí došlo, že to mám sice několikrát zkontrolované a opravdu to předu na vřetánku stejne jako na kolovratu. Ale dopr*** já to nebudu seskávat samo se sebou do dvojnitky, ale s kupovanou dvojnitkou, co se točí opačným směrem. Takže to celou dobu motám na druhou stranu. Kde je nejbližší zeď, ať si můžu dát čelíčko?

——

Že budu na téhle osnově příst, to mi bylo jasné od začátku. Ony ty kupované příze, které mám doma, jsou takové uhlazené. Skvělé na základ měkké, ale zároveň pevné tkaniny. Ale uhlazenost já nepotřebuji. Chtěla jsem přece tkaninu zkoušenou časem, potřebuju do ní dostat strukturu, detaily, které se na hladké osnově vytvořit nedají. Ručně předené příze mají v sobě jistou nepravidelnost, která mě neskutečně baví. Stačí tu a tam nepravidelná nitka a už ta vazba vypadá jinak. Jsou to tyhle detaily, kterými si tvořím svůj tkalcovský podpis. 
Já jsem se tady rozhodla pracovat s tradičním vzorem a tím nejjednodušším způsobem prolínání barev. Prostě proužkováním. A právě detaily v přízích celému výrobku přinesou charakter. 

Zatím nerozlišuji osnovní nitě od útkových a prostě předu. Vzniká mi tak klubíčko červeného eri hedvábí, kterému jsem už dříve přiřadila význam. Upředla jsem nakonec i ten zatrolený tussah a jsem vlastně ráda, že se mi nakonec točil na druhou stranu. Ono by to nebylo ono, kdybych ho seskala s jinou přízí. Sám za sebe bude fungovat lépe. 

Další na řadě bylo muga hedvábí. U toho jsem si pohrála trochu víc a zapracovala jsem do něj cucky odpadových nití z předchozích šátků. Ale jen takových, které se sem hodily. Musely být nebarvené, nebo barvené přírodně a hedvábné. Ten motiv potrhaného hedvábí, přetrhaných vazeb, křehkých pojítek s minulostí… prostě mi to nedalo spát a tímto jsem ho tam opravdu dostala. 
Takováhle hedvábná cupanina se vyrobí tak, že rozpletete seskanou nit na jednonitky. Prostě do nitě zaboříte nehet, přesně mezi dvě jednonitky a rolujete, rozmotáváte, až máte místo jedné dvě krepaté nitě. Ty se roztrhají a zapracují do připraveného česance, který máte v plánu příst. 

Upředla jsem také různé odstíny ovčí vlny do tlustější, vyloženě artové příze, která mi pak poslouží a nebo neposlouží jako různé ozdoby. To se ještě rozhodnu. 

Nejvíc symbolická je ale nakonec příze, která bude ve výsledku jen sotva vidět. Někdy to není potřeba. Tohle je přesně ten případ, kdy je pro mě důležitější, že jsem ji upředla, s jakou myšlenkou jsem ji upředla a že tam někde uvnitř je, než aby byla vidět. Černá ovčí vlna a len. Koňské žíně, šedinami prokvetlé vlasy jezdce. Tady jsem konečně věděla, že mám vše, co potřebuji.