O NITÍCH ČÁST I. – BARVENÍ

U této osnovy se chci vyhnout všemu, čím by si příze nemohli nabarvit barvíři ve světě, o kterém tkám. Barva červeného eri hedvábí je sama o sobě nosná dost, neznám krásnější zrzavou. Vidím v ní srst lišky. Vlasy princezny Farlen. Liška byla i na první fotce, kterou jsem od J. viděla. Černé merino, šedivý jak, krémový tussah se zlatavým leskem, nahnědlá velbloudí vlna a muga hedvábí,… tady není co barvit. Ale já potřebuju ještě nějakou doplňkovou barvu. 

Držím v ruce hedvábně-vlněné přadénko a hypnotizuju skříň, ve které schovávám své barvířské suroviny. Najednou jsem Rynn, moje alter ego, které si žije vlastním životem a které je barvířkou o nějaký ten rok dýl, než já. Sahám do skříně pro kořen mořeny a přiblble se usmívám nad představou, že jsem v dřevěném domku, kde to voní sušenýma bylinkama, smůlou a jehličím. Přítmí bylinkářčina domku měním za ledky v kuchyni a začínám čarovat, jak umím já.

Barvení přízí má svá pravidla. Špatně se dodržují, když největší chuť a smysl barvit přichází po desáté večer, když všechny ratolesti spí. Tady jsem se musela opravdu nekompromisně naučit disciplíně a nezačínat, pokud na to nemám dost času. Nestojí to za špatně zafixované barvy.

Barvení přírodninami je vždycky běh na dlouhou trať. Často si jeden den přízi chystám, přadénkuju, peru a mořím, večer luhuju suroviny, druhý den pomalu barvím, třetí den vymývám a čtvrtý suším. 

U mořeny barvířské se ten postup dá ohnout tak, aby vynikly právě ty tóny, které chcete. Víc oranžová? Nebo do červena? Vše záleží na tom, jak přízi a výluh připravíte, v jaký moment začnete barvit, jakou teplotou, jak dlouho,… Já se nad tím rozhodla nepřemýšlet a barvit takříkajíc okamžikem. Vybrané přadénko nebylo čistě bílé, o to bývají výsledky zajímavější, protože barvy nejsou krycí.

Další na řadu přišly ořechy. 
Mám tu kamarádku. 
“Chceš vidět, jak se barví?”
“Jasně!”
Beru přadénko, které už dříve barveno bylo a já ho teda můžu s čistým svědomím dát rovnou do barvící lázně. Chci ho jen ztmavit rychlým výluhem z ořechových slupek. Kamarádka odjíždí a já tento proces opakuju ještě několikrát, protože přízi chci ještě tmavší. Nakonec ji nechávám plavat přes noc. Další přadénka dostala jen rychlou lázeň. 

Po několika dnech mám na stole konečně vyskládáno a jsem spokojená. Ráda bych napsala, kolik čistého času mi toto zabralo. Všechno to přadénkování, praní, luhování, hodiny hlídání, aby příze neprošla varem, znovu praní… fakt nevím. Mám v hlavě zafixováno, že barvení se vlastně děje samo, že já jsem potřeba jen na začátku a na konci. Ne tak úplně no… tentokrát mám pocit, že to samo zvládlo akorát tak schnout. A i kdyby to bylo jinak…. myslíte, že hlava vás od těch přízí pusti? Ne. Pořád budete přemýšlet, jak to dopadne, co když to nedopadne,… 

Minimálně 8 hodin bych tam ale napočítala.

Na závěr barvířská poučka:
“Never judge wet yarn.”