O PLÁNOVÁNÍ aneb KDYŽ POTŘEBUJETE VĚDĚT VŠECHNO A NEVÍTE (SKORO) NIC

Při chystání osnovy potřebujete promyslet, propočítat a nachystat povícero věcí. Prakticky na všechno existuje nějaký výpočet, metoda nebo pomůcka, ale malinko to komplikuje fakt, že všechno souvisí se vším. A ovlivňuje B, bez B nezjistíte C a C je jedna z proměnných ve výpočtu A. A těch písmen je mnohem víc. 

S plánováním se dá začít z různých výchozích pozic. Můžete mít od zákazníka zadaný typ výrobku, materiál, barevnost, inspirační obrázek,… můžete mít sami v hlavě nějakou zajímavou kombinaci barev, někde vás okouzlí konkrétní vzor, potřebujete se zbavit určitého materiálu… tady je tolik možností, že se je fakt nebudu snažit vyjmenovat všechny. 

Ať ale začínáte kdekoliv, vždycky se musíte dostat k několika základním kamenům, bez kterých buď neutkáte nic, nebo budete muset mít velké materiálové rezervy a chuť pracovat s otazníky, na což musíte mít povahu, jinak si z toho tkaní odnesete bolehlav a nepříjemně stažený žaludek.

Pojmenovat tyhle otazníky může být otázka několika hodin, já se s tím ale vždycky strašně loudám a řeším to týdny. Jedna z mála výhod toho, že vše souvisí se vším, je to, že všechny kroky odtud až po fyzické zavlečení osnovy na stav, probíhají tak nějak najednou. Pokud jste v pohodě s tím, že vám po tkaní zbude víc materiálu, než byste chtěli, a zároveň vám nevadí, že toho zbytku bude málo na jeho plnohodnotné využití v další osnově, tak je pořadí likvidace otazníků vpodstatě libovolné. 

Popíšu vám takový v mých očích ideální postup, se kterým u plánování nezešedivíte, protože je naprosto logický. Je vhodné si ho zautomatizovat, než se pustíte do improvizačního zápasu vy vs. tkanina. Mám ho zautomatizovaný? Co myslíte…?

– Ujasníte si, co budete tkát. Šála, šátek, koberec, pléd,.. pokud už máte zkušenosti, dá vám to nějakou základní představu o směru, kterým se budete řídit při volbě přízí, a o jejich spotřebě.

– Typ výrobku vám dá jeho délku a šířku, dva parametry, které jsou klíčové pro spočítání spotřeby materiálu. K tomu ale ještě chybí dvě další proměnné.

– Musíte vybrat příze a vzor. Příze mají určitou tloušťku a různé vzory vyžadují různou hustotu nití na centimetr v závislosti na jejich tloušťce a účelu tkaniny. Tohle je také čas pro přemýšlení nad vlastnostmi tkaniny, protože ty ovlivňujete právě volbou přízí, vzorem a hustotou tkaní. Zároveň tu poprvé naplno narazíte na limity vašeho vybavení a morálky. Ne každý vzor totiž váš tkalcovský stav zvládne; ne na každou kravinu, co by teoreticky šla provést, budete dost velcí blázni. 

– Teď už si spočítáte spotřebu.  

– Další velká rozhodovací kategorie se motá okolo barvení. Na typu barvení totiž závisí způsob přípravy nití. Kroků, které budete muset udělat, pokud se rozhodnete barvit, je moc. 

– Nad vším tímhle řešíte vizuál a průběžně kontrolujete, jestli do něj vaše volby zapadají jak dílky puzzle. 

“Problém” je v tom, že málokdy začínáte u nepopsaného bílého listu. Vždycky pro vás bude mít nějaký z těch bodů prioritu. Některý bod může být pevně daný a vy ho neovlivníte, musíte vše ostatní vymyslet tak, aby to vyšlo. A pokud vás ten fakt bude z jakéhokoliv důvodu rozčilovat, budete neustále špekulovat, co by kde šlo jiného změnit, abyste to alespoň trochu stočili k obrazu svému. Tady se můžete motat v kruzích opravdu dlouho a velmi pravděpodobně se vrátíte k té úplně první myšlence a náhlé osvícení se dostaví až o mnoho, mnoho kroků dál.

A TEĎ REALITA

Mým zadáním je utkat takzvaný “tunel”, sešitý pruh tkaniny, který se omotá nadvakrát okolo krku. Procházím si všechny možné nákrčníky, tunely a plédy, co doma nacházím, a motám je na sebe, abych tak nějak odhadla ideální obvod a šířku pro takový výrobek. V tuhle chvíli jsem už v tématu ponořená až po uši, takže vím, že moje tkanina nebude nijak výrazně hutná, přizpůsobí se. I tohle beru do hry, protože je to důležité pro poměr šířky a délky. 

Jako vzor volím tradiční rybí kost. Tentokrát mi naprosto odpadla ta fáze, kdy sedím u databází vzorů a u papíru a hledám něco, co zafunguje. Od začátku vím, že tohle potřebuje něco uvěřitelného…něco prověřeného časem, co mi dovolí tkát “tradičně” a zároveň snese příběhový twist. Rybí kost krásně kopíruje tvar hrotu a křidélek šípu, což je nenápadný detail, který chci do tkaniny dostat. 

Barevná nálada a materiál se mi také začal krásně skládat už při bloumání nad tématem. Přesouvám se do své syslírny přízí. 

Kouzlo tkaní plédů a podobných výrobků je pro mě v tom, že si můžu dovolit prakticky cokoliv, protože to ta tkanina snese. Můžu klidně střídat v osnově materiálem, tloušťkou a vlastnostmi rozdílné příze, aniž bych trnula hrůzou, že mi bude dělat problém jejich rozdílné napětí kvůli pružení nebo že se mi třeba pak při praní různě vysráží a že z proměnlivé tloušťky budou rozestupy vazby. Samozřejmě, ani u plédu tyhle mechanické vlastnosti přízí nijak neobejdu, jen je tu můžu vzít do hry naprosto přiznaně a to je, věřte mi, obrovská úleva. Miluju osnovy, které působí tak, že každá z těch pěti set nití (nebo třeba tisíce u šátku) je jiná.  

Ještě před počítáním spotřeby mám vytipované nějaké zbytky přízí, které se mi do projektu hodí. Už celkem dlouho používám omezenou paletu materiálů a barev. Má to trochu dočinění se snahou o neplýtvání. Ale hlavně… stejně jako si volím témata, která mi jsou blízká, chci pracovat i s materiály, které mě berou za srdce. Vím už, jak se chovají ve tkanině, vím, jak s nimi pracovat, vím, jak je nejlépe barvit a ke každé z těch přízí mám hned několik asociací, které mi pomáhají vyprávět příběhy. Všechno tohle pro mě začalo být o to důležitější, když jsem se začala věnovat přírodnímu barvení. Nabízí se ale otázka, jestli pak nevykrádám sebe sama a jestli náhodou nejsou ty moje osnovy všechny na jedno brdo. Nejsou. Nejsou právě proto, že se tak detailně věnuju inspiraci. Stejný barvy, materiál a podobný vzor ještě nedělají stejný výrobek. I když právě tohle je často hlavní argument protistran v debatách o kopírování cizí práce. To je ale na úplně jiné psaní. Tady bych to ukončila konstatováním, že mám zkrátka svůj tkací styl, ve kterém mi je momentálně dobře. Styl, který přitahuje určitý typ pozorovatelů a který mi přihrává právě takové příležitosti, o které v tuhle chvíli stojím. 

Nakonec mám na hromádce několik přadének, ze kterých poskládám příběh ze světa J. 
Tussah barvený ořechovými slupkami, moje poslední zbytky ze šátku Hoř světýlko, plápolej… Ne, tohle fakt není náhoda. Už tehdy, když jsem si vybírala pohádku, na jejíž motivy utkám svůj soutěžní šátek, jsem měla potřebu tkát podle knihy od J. Mám takové tušení, že by ten šátek vypadal stejně, i kdybych si nakonec nezvolila mou zamilovanou O Statečném kováři. Vůbec se tedy nedivím, že se všechny moje myšlenky při přemýšlení nad touto osnovou neustále stáčely k jednomu již utkanému šátku. Bránit jsem se tomu snažila fakt jen chvíli. A přestala jsem v okamžiku, kdy mi J. napsala, že tohle by bylo to ono. Tyhle barvy. Tenhle pocit. 

Morušové hedvábí. Pro mě má nezaměnitelnou vůni, co mě vždycky přenáší tam, kde je mi dobře. 

Vlna. Ta velbloudí a ta z jaka. Z dovozu, samozřejmě, když vzkvétá obchod, vzkvétá království.

Ramie. Len. Pojď… utkáme si plátěnou košili… s těmi nepravidelnými nitěmi se stříbrným leskem. Miluju kopřivy a len. 

Nic nevybírám náhodou. 

Tkaním zpracováváte témata většinou abstraktně. Pokud teda zrovna nevytkáváte obrázky. Pro mě není ani tak důležité to, jak která nit vypadá ve výsledku a jestli je tam vůbec vidět. Mnohem důležitější je všechno to kolem… všechno to přemýšlení o významech každé příze… ty hodiny, když mi vlákna a příze kloužou mezi prsty. Důležité je, že tam jsou. Samotnou mě překvapuje, jak obrovskou váhu tohle má ať už v mých očích, nebo v očích těch, pro které tkám.