HLEDÁNÍ CESTIČEK

Tohle je pro mě asi ta nejtěžší část celého tkaní. V okamžiku, kdy si ujasním alespoň základní podobu výrobku, částečně zapínám autopilota, protože další kroky jsou stejné, ať už tkám šátek, pléd, prostírání, nebo koberec. Abych ale toho autopilota mohla zapnout, potřebuju vědět, kam mířím, a potřebuju najít začátek cesty, po které tam půjdu. Chci vycházet s nějakou náladou, s pocitem, s očekáváním něčeho konkrétnějšího, než jen “něco prostě utkám a pak na to našroubuju popis”. 

Tohle je u většiny osnov zároveň ta jediná část procesu, kterou naprosto nezvládám vyžonglovat s dětmi a všemi těmi Krtečky, Autíčky a maminkováním na pozadí. Takže tohle bloumání nad tématem provozuju hlavně potmě (vhodné zvlášť u těchto neveselých osnov), s kávou, čajem nebo ciderem (opět zvlášť u těchto neveselých osnov) a se sluchátky v uších, protože jsem si zvykla tvořit s hudbou nebo mluveným slovem v podkresu. 

Teď, když o něm píšu, mám už tenhle rituál za sebou a upřímně, nedařilo se mi v posledních dnech najít takovou chvíli, kdy bych si navodila podobnou atmosféru, jako tehdy. Moc mě to mrzí, protože tohle mohlo být zajímavé a příjemné čtení. Takto bude alespoň upřímné. Vlastně je to tak trochu důvod, proč mi to tkaní vždycky tak dlouho trvá. Asi potřebuju tento krok udělat správně. Vědět, že jsem správně uchopila svoje myšlenky. Už si sice skládám klubíčko ke klubíčku, občas něco napředu, dám stranou, poznamenám, ale bez téhle rozvahy tkát nezačínám. 

Zkusím se tedy přenést zpět v čase do dne, kdy jsem si takto sedla k počítači a poznámkovému bloku. 

Co všechno vím?

Vím, pro koho budu tkát. 
Vím, jaké má barevné preference a jaký typ výrobku chce.
Vím, odkud vezmu inspiraci. 

Začínám studovat. 

Ono je to trochu jiné, když sledujete práci nějakého člověka proto, že se vám to líbí, než když se na ni máte podívat s vědomím toho, že hledáte nějaká vodítka pro vaši vlastní práci. Jak jsem už psala, J. sleduji spoustu let. A stejně jsem si teď musela sednout a všechno to znovu projít. Dívám se úplně jinýma očima, mnohem víc do hloubky, mnohem víc jako postava z jejího světa, míň jako pozorovatel, který si uvědomuje, že se dívá na fikci. V tuhle chvíli nechci žádný odstup, vlastně si ho ani nemůžu dovolit, na to přijde čas později. Teď to potřebuju prožít, navnímat a zapsat si svoje pocity. 

Mám veliké štěstí na studijní materiál. To, co bych v jiném případě musela vykomunikovat napřímo, mám tady jako na zlatém podnose. J. napsala knihu, o své práci mluví veřejně, ať už písmem, obrazem nebo videem. Poslouchám ji, dívám se na fotky, čtu její texty, listuji v knize a oživuji si některé příběhy… poslouchám barvu hlasu, myšlenky a hledám pojítka. Zapisuju si i tu sebemenší drobnost, aniž bych věděla, jestli ji ve výsledku použiju. Všechno, co mě nějak zaujme, dám na papír. Hledám cestičky, které propojí její svět s mým. Potřebuju najít klíč, úplně ho osekat a pak ho znovu rozpracovat podle mých pravidel, citu a zkušeností…. nějak takto já začínám tkát výrobek na míru. 

Cílem tohohle večerního bloumání rozhodně není kompletní vizuál tkaniny. Skládám si to v tuhle chvíli spíš pocitově. Jak má tkanina působit? Jaká má být na dotek? Jaké bude její barevné ladění? Proč má taková být? Tohle potřebuju vědět, abych mohla v dalším kroku nakombinovat příze, vzor a barvy. Jsou projekty, u kterých v tuhle chvíli kreslím, u sovy takto vznikla první skica. Tady ale kreslit nebudu. U některých osnov už tady mám představu o názvu nebo alespoň pracovní název, který tedy většinou výrobku zůstane. A název mám i tentokrát… zapsaný pěkně nahoře dokumentu, do kterého si tohle všechno sepisuju. 

A k tomu mám tři stránky hesel a vět v trhacím bloku… skvělé pamatováčky k tomu, abych se mohla vždycky vrátit a zkontrolovat, jestli jsem cestou někde špatně neodbočila. Protože jak plyne čas, člověk se do tohohle strašně snadno zamotá.

Už vím, že budu tkát tkaninu v přírodních barvách, barevně blízko pozdimu. Chci syrovost, chci mít pocit, že tkanina prošla rukama několika generací hned poté, co ji sundám ze stavu. Chci kontrast významu a provedení. Kontrast hřejivého dřeva a chladného kamene. Hedvábí… měkké, drahé, vzácné, připomínka původu, připomínka toho ušlechtilého a hrdinského v každém z nás. Ale nic uhlazeného. Špinavé hedvábí, zaprášené, ke konci svého života, ve své nejroztrhanější podobě. A proti němu kopřivy a len… drsné ruce od hlíny, mozoly, koňské žíně, šedivějící vlasy. Budu příst, barvy vezmu zase jednou postaru a nebo je nevezmu vůbec. 

Čistý čas strávený nad projektem do tohoto momentu odhaduji na 10 hodin.