O TKANÍ NA PŘÁNÍ ČÁST III. aneb JAK TO ZAČÍNÁ

O existenci J. vím už roky. Velmi odhadem… minimálně dvojnásobek toho času, co tkám. Neznáme se osobně, nikdy jsme se nepotkaly, ale já ty roky tiše sleduji její krůčky a žasnu. A žasla jsem už tehdy, když jsem na její práci narazila poprvé, naprosto mě její tvorba pohltila. Jsem velmi přelétavá, co se sledování tvůrců týče, jejich sociální sítě mou pozornost udrží jen po nějaký čas, pak to vyprchá a já už jen jednou do roka kouknu, co nového. Je to jako s přátelstvími ze střední školy, která měla vydržet navěky: vzpomínky (krásné, nebo ne), jednou za čas pivo, hovor navázat tam, kde to před rokem (nebo pěti…) skončilo, spousta srandy, společná řeč a zase nashledanou. Mám ale pár takových, se kterými jsem si utvořila velmi silné pouto a jejich tvorbu neopouštím ani po letech. Pořád je tam to pnutí, touha vidět víc… zažít víc, být blíž. 

J. má úžasný dar vyprávět a přenést svého diváka do úplně jiného světa. Do světa, který si sama stvořila a díky kterému dýchá i v tom reálném. Pokaždé, když vyloží na virtuální stůl další střípek z její země, zase a znova žasnu, jak reálné to celé je. Syrové, drsné, neučesané, melancholické. Pokud bych někdy hledala příklad pro to, když něčí tvorba vychází z duše, poslala bych vás za ní. Jestli někdo chápe princip terapie tvorbou, je to ona. Jestli někdo zašel v tomhle principu daleko za hranice prosté terapie, je to ona. Jestli v něčí tvorbě vidím střípek sebe sama, tak u ní. J. je známá jako fotografka. 

Nebyla to ale ona, kdo mě oslovil s přáním nechat si něco utkat. Rok a půl zpět J. udělala něco, co ve mně zaselo semínko touhy po vlastním příběhu zasazeným do jejího světa. Vydala knihu.

Víte co? Spousta lidí si tvoří vlastní snové světy, úniky z reality, která je mnohdy těžká na žití… která je dokonce těžká i na přežívání. Fantazie je omezná jen námi, někdo si v hlavě stvoří úkryt z deky a provazů, někdo si vykope sklep, někdo vystaví království. Tam můžeme být kým chceme, kde chceme, s kým chceme… nemusíme tam prožívat křivdy, které si přineseme z reality, prostě zapneme “hru” a hrajeme podle našich pravidel. A stejně jsou ty naše vnitřní světy jen málokdy sluníčkové. Necháváme naše postavy trpět, protože, ruku na srdce, je snadné trpět, když vy jste vypravěč a můžete vidět v dálce šťastný konec. Ono je vlastně jedno, jestli hrajete nějakou RPG hru, píšete, nebo jen bloudíte vlastní myslí; je to úlevné být chvíli někým jiným. Já jsem tuhle terapii vnitřním světem praktikovala od dětství a dnes už je mé já a mé druhé já do velké míry v souladu. Naučila jsem se od sebe spoustu věcí a, ač to asi bude znít divně, moje “vymyšlené” já přivedlo “mě tady v realitě” k řemeslu. Každý takovýhle průnik je pro nás snílky neskutečně důležitý. Kdykoliv se střípek z našeho vnitřního já zhmotní i v reálném světě, hojí to. Dává nám to zase o trochu víc síly k žití tady a teď. 

Takže rok a půl zpět jsem ležela na posteli, v ruce jsem držela knihu, kterou napsala J. a kterou jsem já přečetla takříkajíc na jeden nádech. Už dlouho nebylo to volání mého vnitřního já tak hlasité. Věděla jsem, že tohle potřebuju zpracovat po svém. 

Obvykle to začíná úplně naopak – zprávou od zájemce. Několikrát do roka mi přijde zpráva s prosbou o custom, já s omluvou většinu odmítám a málokdy z časových důvodů. Jde téměř výhradně o nosící šátky, ale často se stává, že maminka chce vlastně šátek zapadající do stylu úplně jiné tkadleny nebo prostě “kopii” nějakého zahraničního. V prvním případě odkazuji na konkrétní tkadlenu, v tom druhém vysvětluju, že tohle se nedělá. Někdy taky zjistím, že jsem prostě jen jednou z mnoha tkadlen, kterou ve stejnou chvíli obepsala. A to vůbec nevadí, na tom není nic špatného. Pořadníky jsou dlouhé, představy proměnlivé, ceny různé… proč si neudělat nejdřív průzkum? To není nic proti ničemu. Ale taky to není něco, čemu bych se musela věnovat. 

Tenhle projekt tedy není customem tak, jak custom běžně znám. Ano, mám zákaznici na jedné straně, mám téma, které budu tkát, ale jsem to já, kdo si tkát přeje. J. jsem se ozvala s tím, že bych pro ni ráda něco vyrobila, jen tak, protože mám tu potřebu a možnost. Původní plán byl prostý: udělat svou práci a pak si napsat o adresu. Vlastně mě ale ani nepřekvapilo, že se to celé vydalo úplně jinou cestou…