O TKANÍ NA PŘÁNÍ ČÁST II. aneb JAK JSEM TO CELÉ NEPOCHOPILA…

V době, kdy jsem si ještě myslela, že buď budu šátková tkadlena, nebo prostě tkát nebudu, mě koncept tkaní na přání děsil. A tak jsem… čistě z rozumu… postavila sebe samu do role odmítače a tuhle roli jsem vydržela hrát pěkně dlouho.

„Já přece potřebuju tvořit ze sebe! Ukázat všem ten můj komplikovanej svět. Vy máte pochopit mě, moje myšlenky, moje příběhy, moje pravidla hry. Chápej… umělec!“

Následuje bla bla bla frustrovaného umělce na rodičovské dovolené, co pro jednou poslal veškerou pokoru do kopru a nechal promlouvat ego.

Ale vlastně ne tak docela… jen jsem tou dobou nutně potřebovala svůj přístav, takové to malé místo s nápisem “tady je moje”, kam by mi nikdo nelezl a kam bych se mohla vrátit v té podobě, která mi už tak dlouho chyběla. Vyměnit realitu za svůj vnitřní svět, jehož volání ignoruji protože práce, protože děti, protože jiné město, protože chyby, protože strachy, protože… proč vlastně?

Protože se to ode mě čeká.

Tkaní mi takový přístav přineslo a já v něm tehdy neměla ani tu nejmenší chuť naslouchat druhým. Chtěla jsem slyšet samu sebe. Do těch nití mi nikdo nemluvil, nikdo mi nepomáhal, nikdo nade mnou nedělal „tik ťak tik ťak“, nikdo nechtěl důkazy pro to, že právě ten další krok je ten správný. Potřebovala jsem tvořit pro ten proces, ne pro výsledek, a mnohem raději bych tehdy místo tkaní třeba tančila nebo malovala, ale to první mělo příliš vedlejších účinků… a k tomu druhému mi chybělo sebevědomí.

Customy jsem s díky odmítala jako něco, čemu se já věnovat nebudu. A co bych s nimi taky dělala, když jsem tou dobou neuměla tkaním pořádně zpracovat ani svoje představy, natož cizí? Vytvořit si svoji řeč prostřednictvím nití je fakt těžké. Mám pocit, že vždycky bude moje hlava o mílový krok před rukama.

Dnes si myslím, že do tkaní druhým na míru musí tkadlena dozrát. Jako řemeslnice… aby zvládla nakombinovat všechny ty proměnné tak, že výsledek sedne. Jako psycholožka… aby dovedla najít to důležité a věděla, co má tkát. Jako empatik, aby se uměla podívat očima toho druhého. A v neposlední řadě také jako člověk, aby dokázala v pravou chvíli potlačit sebe sama, když by opak byl ve výsledku ke škodě. Čím méně konkrétní je zákazníkova představa o tom, co chce utkat, tím lepší psycholožka a empatik musí tkadlena být. A věřte tomu, že jen málokdo má tu představu jen jednu a navíc opravdu konkrétní. Většinou jsme kromě výše jmenovaného také vědmy, diplomatky, detektivky, stalkerky a hráčky loterie.

Customy jsou zkrátka těžká disciplína. Každá chyba se dá otočit v záměr nebo prostě nepřiznat, když si tkáte pro sebe. Můžete ji opravit, nebo na ni upozorníte, když tkáte na prodej, ale nikoliv na míru. Když ale něco nevyjde v customu, když kterákoliv část procesu od komunikace po tkaní samotné drhne, zanechává to nepříjemnou pachuť u všech zúčastněných, a to zaručeně zkazí pocit i z jinak dokonalého výrobku. Tkaní customu je bez debat tkaní pro výsledek a úlohou tkadleny je zanechat po sobě spokojeného zákazníka, který svou představu nebude ve výsledku muset hledat lupou. A přesně tohle je důvod, proč jsem si myslela, že to nikdy nemůže být moje cesta. Já jsem si chtěla zpracovávat svoje vlastní světy.

Jenomže čas mi ukázal, že jsem ten koncept prostě jenom nepochopila.

V tomhle tvůrčím světě se všechno dá ohnout. Každé pravidlo lze porušit, když chápete, proč existuje.

Začalo to, jako už obvykle, tvůrčí krizí. Tehdy jsem si sedla a přemýšlela, jak tkát, aby mě to vlastně bavilo, a zjistila jsem, že už mi vůbec není nepříjemná ta myšlenka pustit do svého světa někoho jiného. Jsou tisíce příběhů, které můžou přinést, a nemusím to být vždycky já ten vševědoucí vypravěč. Můžu se tak na chvíli stát jen postavou, pozorovatelem cizího příběhu, který nemám možnost naplánovat, načasovat, vymyslet… můžu ho jen ovlivnit tím, že ho nechám přes sebe přetéct, jako když řeka teče přes kameny.

(Teď by se hodilo říct, že jsem si od psaní tohohle textu odběhla k poznámkám, protože “řeka tekoucí přes kameny” jako metafora pro jeden z mých příběhů není vůbec marný koncept vizuálu… a moje myšlenky se tím směrem nechaly spláchnout… tak takhle nějak to funguje.)

Jak mě vlastně baví tkát? Nebo jinak: jak mě to opravdu nebaví? 
Neumím tkát ploché věci. Potřebuju tu omáčku kolem a vy v příštích zápiscích určitě pochopíte, proč mi to bez toho nejde. Když nemám příběh (a tím příběhem může být jen myšlenka, obraz, nebo klidně celá kniha), nevím, jak vlastně začít. Nevím, jaké vybrat příze, jak zvolit vzor, dokonce to pak kazím i technicky, protože mě to prostě nebaví. Asi by se dalo říct, že netkám tak zajímavě, abych si mohla dovolit tkát jen ten vizuál bez pohádek kolem. Vždycky začínám u pocitů a v ten moment procesu, kdy by asi bylo vhodné předat zákaznici nějaký návrh toho, co spolu utkáme, jsem já pořád ještě u těch pocitů. Nějaký vizuál, ke kterému se snažím dotkat? Nemám. Nějaký časový plán? Nemám. Potřebují zákazníci časový plán? He he… tak jako… asi jo, že?

Jde tohle ale vůbec skloubit s tkaním na přání? 
Jde.
I když tkám tak dvě, tři osnovy ročně? Nebude mi chybět ta volnost s nutností respektovat jen “tkalcovské zákony”? Nuž… nevyzkoušíš, nevíš.

Přiznávám, že jsem ten rok zkoušení tiše trpěla. Ne snad proto, že by mi nevyhovovalo zadání, zákaznice nebo snad načasování. Zadání byla jak z mojí hlavy, zákaznice kouzelné, čas velmi štědrý. Akorát jsem s těmi šátky usínala, probouzela se, celý den je probírala v hlavě horem dolem a velmi brzy se ozvalo to volání po svobodné tvorbě. A já jsem moc nechápala proč. Měla jsem prakticky volnou ruku, zákaznice chtěly vidět až výsledek, nemusela jsem obhajovat každý krok, nemusela jsem řešit, že ta červená je málo červená a že si to a to představovaly jinak. Šla jsem systematicky za cílem a tam, kde bych jindy zpomalila, na chvíli práci odložila a čekala na nějaký impuls, jsem honila ten pocit, že už mám hotovo. A když jsem práci odevzdala, světe div se, začalo mi to chybět.

Někdy v té době vzniklo moje “Desatero” tkaní na přání:

• Vybírej si jen to, co s tebou zarezonuje. Jen to, co opravdu chceš tkát, protože ti ta myšlenka nedá spát.
• Seš podělanej empatik. Vybírej si jen to, co jsi ochotná pustit si do hlavy a co víš, že uneseš.
• Pravidla nastav ty, ne zákazník.
• Nevnucuj, vysvětluj.
• Říct ne, je tvoje největší zbraň. Neútoč s ní, ale braň se.
• Otevři se, přijmi všechny důležité informace, ujisti se, že chápeš motivaci zákazníka… a pak se uzavři a pracuj.
• Pracuj jen s tím, kdo chce tvou práci jako celek, ne jen tvé ruce.
• Nekonzultuj každý krok, jen ty vidíš jejich význam pro celek.
• Je opravdu v pořádku být frustrovaná, hlavně se prosím tebe nepodceňuj.
• Važ si svého času a své práce.