DOKONČENÍ

Tkanina, která odpadne od stavu, je placatá, hladká a tuhá. Rozhodně má daleko do té poddajné měkké látky, kterou jsem si vysnila. Nepanikařím, už jsem viděla tolik proměn, že fakt zůstávám v klidu a raději jehlou zapravuji do vazby vylezlé konce útku, vytahuji z vazby jednu ozdobnou nit, která mi tam při celkovém pohledu přijde naprosto zbytečná, a zblízka kontroluju, jestli nemám někde ve vazbě chybku, která by potřebovala opravit. Potřebuji dodělat ještě jeden detail, který jsem sice mohla vyřešit při tkaní rovnou na stavu, ale ten výsledek by byl naprosto stejný, jako když ho dodělám teď, a zabral by mi trojnásobek času. V osnově mám dvě výrazné nitě, ke kterým teď jehlou vetkávám křidélka a hrot. Dlouho jsem bojovala s tím, že jsou tyhle dodělávky méněcenné. Že co není uděláno na stavu, je podvod. Teď mi takový názor připadá minimálně úsměvný. 

Všechno, co jsem do téhle chvíle s přízemi dělala, je natahovalo, uhlazovalo a řadilo jednu vedle druhé. Teprve když tkaninu vyperete, dostanete odměnu. Vazba se zatáhne, zmizí mezírky, zmizí ztuhlost, kterou každá právě dotkaná tkanina má. Vylezou všechny nopky, vylezou všechny hedvábné chloupky a u hedvábí už pár vteřin po namočení do vody cítíte, jaký obláček jste utkali. 

Tkanina mi schne a já mezitím dotkávám druhou část osnovy. Tentokrát ještě jednodušeji. 

Žehlení, špendlení, šití,… trochu se mi klepou ruce, protože pořád ještě nevím, jestli mám utkáno dost. Už s tím nic neudělám, můžu si maximálně nadávat, ale k čemu by to bylo? Je to prostě buď… a nebo… 

Šití a hlavně tedy stříhání do vlastnoručně utkané látky mě dlouho děsilo… asi podobně dlouho jako mě děsilo tkaní customů. Nejsem zdatná švadlena a fakt bych to raději ušila celé v ruce. Ale potřebuji opravdu každý centimetr, takže se velmi přemáhám a soustředím se. Nakonec to vyšlo. Uf. Tak snad je to vše tak, jak má. J. stejně říkala, že chce něco spíš jako “obojek”, než pléd. Splněno. Tohle obojek je. Beru mobil, vyfotím pár snímků, posílám a doufám v kladnou odpověď.

Od chvíle, kdy jsme se s J. domluvily na tom, co jí utkám, jsem s ní nebyla v kontaktu. Netušila, jaké barvy a materiál jsem zvolila, netušila vlastně ani to, že už jsem se do něj pustila. Upřímně… do chvíle, než jsem jí poslala fotky hotového výrobku, jste o tom věděli mnohem víc, než ona sama. Pozor! Vykřičník! Tohle nebyl klasický custom. Komunikace je důležitá a byť s ní mám problém, fakt se v tomhle ohledu maximálně snažím. Tady to vůbec nebylo potřeba. Ale o to větší bylo moje napětí, jestli se mi povedlo utkat něco, co za to bude stát. Není to vůbec o složitostech, není to o luxusních materiálech a o tom, že vám spadne brada, když uvidíte, co vlastně vzniklo, protože je to něco “akože wow” (pardon, interní vtípek). O tomhle customy nejsou. Tady jde o pouto. O význam. O zasáhnutí středu terče. Tahle všechna omáčka okolo, kterou jste mohli číst, vám možná pomůže, abyste ve výsledku viděli to něco víc… aby to pro vás nebyla jen nezajímavá hnědá látka, nic originálního. J. ale nic z tohohle nečetla, nemá tenhle návod jak tkaninu číst. A stejně v ní uviděla svůj svět. Zasáhnutí středu terče.