Ne, nebojte, tohle nebude nostalgické ohlížení se za uplynulým rokem s výčtem mých utkaných srdcovek. Na to je ještě pár měsíců čas a já doufám, že se ten seznam do té doby alespoň trochu rozroste, ať se pak můžu ohlédnout do pořádný dálky.

„Od podzimu do podzimu“ počin se rodil původně s jinými jmény:

Inverzní. Rub a líc. Na jednom kmeni.

To jsou tři názvy, na které jsem si takto na první dobrou vzpomněla. Přiznávám se, pojmenovávání hotových tkanin nepatří mezi moje oblíbené dokončovací úkoly. Buď si tkanina jméno tak nějak vybere sama při tkaní a nosí ho se ctí, nebo si ho nevybere a já mám pak úctyhodný problém. Vždycky si říkám, že s číslováním bych si tohle mohla ušetřit. Ale já bych pak asi dokázala panikařit, že je to číslo moc malý, a nebo bych nevěděla, o kterém výrobku sama mluvím.

Můj problém s pojmenováváním tkanin tkví v tom, že mám pocit, jako kdyby ta jména tkaninu svázala do jednoho konkrétního významu. A já ne vždy chci pohled diváka takto okatě nasměrovat jedním směrem.

Pro mě je důležité trefit tři kroky:

• aby tkanina s nějakou myšlenkou vznikala – nějak se totiž dívám já;

• aby se v ní něco z toho zachytilo – protože příze nejsou kniha a já jsem jen zlomek té tkadleny, kterou bych chtěla být;

• aby to něco promluvilo k divákovi a ta podoba dialogu on – tkanina už byla zcela v jeho režii. Každý máme jiné zkušenosti, jiné priority, jiné spouště na těch stejných pistolích.

Myšlenka, která dost možná stála na začátku vymýšlení téhle osnovy, byla naprosto holá a nekonkrétní. Chtěla jsem prozkoumat možnosti párových tkanin.

Nemyslím tím tkaniny „určené pro pár“, ale tkaniny, které vzniknou na jedné osnově a jsou postavené na jednom principu tak, aby viditelně patřily k sobě a aby zároveň byly něčím víc, než jen dvěmi tkaninami ze stejné osnovy. Takové náramky přátelství ve větším provedení. Slib. Pouto. Poděkování. Vlastně symbol čehokoliv, co do nich vložíte. Něco, co Vám pokaždé, když se do tkaniny zachumláte, připomene, že někde je ten druhý. Takto jsem si to alespoň zapsala do poznámek před více než dvěma lety. To jsem ještě ani neměla svůj stolní stav.

Ve skutečnosti jsem vlastně práci na těchto plédech začala ještě z trochu jiného konce. Hrnu před sebou jednu velkou tkalcovskou výzvu, na kterou jsem v hlavě připravená, ale vidím, že ruce tam ještě nejsou. Potřebuju se ještě procvičit ve dvou věcech a jedna z nich byla přesnost při vytkávání konkrétních tvarů. A vymyslela jsem si na sebe dobré technické cvičení, protože vytkat něco jednou, tam jde přimhouřit u výsledku oko i dvě, neb nikdo nevidí předlohu. Ale vytkat to stejné dvakrát…? Hm.

K utkání inverzního provedení dvou plédů mě tedy dovedla otázka možné opakovatelnosti motivu. Jsem schopná vytkat složitější motiv vícekrát? A pokud ano, s jakou přesností? Jaká míra odlišnosti je pro mě tolerovatelná, abych obrázek skutečně zopakovala a ne jen vytkala podobný? Obstojí můj způsob práce s předlohou, nebo to pořád není dost a pro přesnost a opakovatelnost musí člověk opravdu každý řádek propočítat a držet se výpočtů.

Ale souběžně s přemýšlením nad těmito otázkami jsem v sobě začala hledat i motivaci. Dovedu si představit, že se jednoho dne dostanu do bodu, kdy budu na stavy dávat osnovy jen proto, abych se na nich něco naučila. Jsem přesvědčená, že až tam dospěju, jako tkadlena hodně vyrostu. Zatím mi je ale ten čas u tkaní tak vzácný, že potřebuji každou svou jednu osnovu prožít.

Vzpomněla jsem si na tu letitou poznámku o párových tkaninách a roztočila se spirála kombinování technik a hledání motivu.

Poměrně brzy to celé nabralo konkrétnější obrysy:

Dva plédy, stejný motiv, co nejpřesněji zachycený, inverzní barevné/vzorové provedení.

Motiv větve rostoucí z kmene umístěného mimo tkaninu, táhnoucí se celou tkaninou, promítnuté i do třásní.

Stolní čtyřlistý stav – protože jsme se měli stěhovat a Erika jde složit i s rozetkanou osnovou.

Nebarvená osnova – lněná, pokud ten len, co přijde, bude na tohle vhodný (je očividné, že nebyl, nakonec jsem tkala s tussahem).

Overshot – technika, která s tímto konceptem perfektně ladí, je efektní a oproti tomu, co běžně tkám, poměrně rychlá.

A tyhle základní stavební kameny bod po bodu předurčily výsledný vzhled obou tkanin.

Stolní stav mě limitoval šíří a počtem listů, což se nakonec ukázalo jako největší komplikace, protože jsem dlouho nemohla najít overshotový vzor pro čtyřlist, který by mě oslovil a do vlastních jsem se pouštět nechtěla. Vybírání vzoru mi ztížilo i rozhodnutí, že nebudu tkát motiv, který má vyvážený poměr motivu samotného a jeho pozadí. Hledala jsem tedy takový vzor, který by vynikl na velké ploše, ale byl vhodný i pro detail. I šíře pro mě byla nějakou dobu neschůdná. Docela jsem přemýšlela, jestli to nakonec skutečně nenatáhnout na podlahový stav v šířce, kterou považuji za skutečný pléd a ne jen za o něco širší šálu. Vzor se ale nakonec našel a šíři jsem překousla. Zpětně vidím, že tkát tohle na Erice bylo dobré rozhodnutí, protože se mi zase jednou ukázalo, jak tyhle ménělisté stavy dokáží rozvíjet kreativitu tkalce.

Technika Overshotu mi zase určila, jaké příze nakonec použiju. Overshot ve zkratce spočívá v tom, že se v útku vždy střídá řádek plátnové vazby tkané většinou stejnou přízí, jaká byla použita v osnově, a řádek vzoru tkaný přízí zpravidla alespoň dvojnásobně silnou. Tahle druhá příze pak dává tkanině charakter. Místo původně zamýšleného lnu jsem sáhla po tussahu, protože to v té době byla moje jediná příze na skladě, která by mi takto vyšla jak na osnovu, tak na útek. S vzorovací přízí to bylo docela jednoduché… moje ručně předené příze jsou na overshoty jako stvořené a v té době se ke mně od Lae vrátila „Podzimní“ – přadénko předené loni na podzim. Lae jej nakonec nevyužila, protože se rozhodla dál s vlnou netkat, a já za to asi nemůžu být raději.

A tak se oklikou vracím k tomu, proč „Od podzimu do podzimu“. Loňská podzimní příze ve větvích letošních plédů. Je potřeba říkat víc?

Jednou večer nastal čas tkát. Měla jsem před sebou jako předlohu nakreslenou větvičku 1:1 tak, jak měla být zachycena na plédech, a modlila jsem se k přízovým bohům, abych to zase nějak nepřekombinovala… aby mě zase nevypeklo něco, co jsem nedomyslela. Už jsem totiž vážně potřebovala něco zase začít tkát a trochu se zahojit ze špatných pocitů.

Tkát jsem začínala ten světlejší z plédů, ten s větším podílem tussahu… jinak řečeno ten, co měl být na tkaní zdánlivě snadnější.

Hned na začátku bylo potřeba pověnovat se třásním, protože ty jsem chtěla mít taktéž opačně pojaté na obou plédech. Utkala jsem tedy několik centimetrů plédu spíš tak pro formu, pro ujištění se, že nemám chybně navlečený vzor v nitěnkách. Tyhle centimetry mi pak sloužily jako základ pro připevnění ručně předené příze tam, kde jsem chtěla mít třásně barevné. U prvního plédu měly naznačit pokračování větve dál mimo tkaninu.

Byl to zdlouhavý proces protáhnout všechny ty nitky vazbou a ještě déle mi pak trvalo některé třásničky umotat a jiné uplést. Vymyslela jsem si způsob třásnění ve dvou řadách, kdy tyhle barevné třásničky nezačínají všechny až na samém konci tkaniny, ale některé vycházejí už z ní a jsou viditelné pouze z lícové strany. Krásný a ne příliš obvyklý efekt, který byl tak trochu loterií, protože jsem před sebou měla zatím jen své představy a neměla jsem se jak podívat na to, jak tohle bude ladit s utkaným plédem. Obvykle se totiž třásně dělají až úplně nakonec a já tak hned vidím, jestli jsem, nebo nejsem mimo. Tady to ale vypadalo od začátku slibně… jen mi to trochu kazilo vědomí, že mě čeká druhý z plédů a tam si tuhle srandu užiju ne na deseti centimetrech, ale skoro na celých dvou lemech.

Po domotání barevných třásní na první větvičce jsem začala pomalu vytkávat větev samotnou. Ze začátku to bylo celkem jednoduché házení člunku s tussahovou přízí střídané vkládáním vzorovací příze tam, kde jsem ji chtěla mít. A jednoduché to bylo i dál, když se motiv poprvé rozvětvil, jen se zvýšil počet špulek s útky, které bylo potřeba vložit do prošlupu.

Ale celkem brzy jsem musela začít čelit nevýhodě kompaktního stolního stavu – a sice že tu není příliš místa pro odkládání člunků s útkovou přízí. Jsem zvyklá odkládat je přímo na utkanou část osnovy za prsníkem (tedy na tu utkanou část, která leží přede mnou). Nerada je dávám na stůl, strašně to v těch všech krocích, co u stolních stavů zaměstnávají ruce, zdržuje. Na druhou stranu, jestli jsem na něco u tkaní zvyklá, tak je to žonglování s mnoha útky. Nakonec jsem našla způsob, jak se pohodlně vlézt, neztrácet čas, najít a držet tkalcovský rytmus. První pléd byl za pár večerů dotkaný a já jsem hned nahazovala první řady toho druhého.

A tam taky začala ta největší legrace. V prvé řadě bylo potřeba navázat a umotat ty pracné třásně, což jsem elegantně odložila na později s tím, že to přece půjde i po sundání ze stavu, jen to bez toho osnovního napětí bude trochu míň pohodlné (jo, tak strašlivě moc se mi do toho nechtělo, že mi připadalo lákavější nechat to jako problém budoucí Háty). Potřebovala jsem totiž co nejdřív začít tkát a ani ne tak z důvodu, že bych se na to tkaní tak třásla, jako spíš proto, že jsem potřebovala, aby ze mě spadl ten balvan zavěšený na otázce „bude, či nebude mi to fungovat?“

Druhá věc, kterou jsem potřebovala rozlousknout, bylo to, jak moc, nebo tedy spíš jak málo si ještě můžu dovolit přitloukat útek. U prvního plédu jsem se mohla v tomhle nechat do jisté míry vést citem, protože ta vzorovací tlustější příze byla v plédu v menšině a charakter mu udávala plátnová vazba. Tady se ale vše obrátilo až do poslední třásničky a já z tohohle druhého nechtěla mít ubouchanou šálu. Měla jsem o těch tkaninách nějakou představu a strašně špatně se mi jí vzdávalo. Jenomže každá technika má svá pravidla a ta sice můžete v kontextu konkrétní tkaniny ohýbat, ale asi by se Vám ta tkanina pak neměla rozpadnout, co? Takže tahle druhá část osnovy byla nakonec odetkaná rozumem.

Na prvním půl metru druhého plédu jsem se taky musela opravdu hlídat, abych se trefila do motivu a celá větvička mi neuhnula pryč. Práce s předlohou mi tu trochu drhla skrze potíže technického typu (se stavem) a tady se ukázalo, jak hodnotné pro mé příští tkaní celé tohle cvičení bylo. A ano, pokud Vám na fotce nahoře něco nesedí, opravdu občas používám svůj podlahový stav jako stojan pod ten stolní. Neptejte se… raději…

Zkrátka toho na tomhle druhém kousku bylo k řešení mnohem víc, než na jeho světlejší sestře. Zbytek plédu se už ale tkal tak, abych se za sebe nemusela stydět. Po střižení a rozložení tkanin na podlahu pěkně za sebe tak, jak jsem je ze stavu sundala (s ještě nepřerušenou osnovou mezi nimi), jsem si teprve mohla ověřit, že to dopadlo tak, jak jsem si představovala. Přes všechny pochybnosti…

V ideálním světě bych totiž tohle velkoplošné vytkávání obrázků nekombinovala s prací na malém stolním stavu. V ideálním světě bych na tohle měla ten obrovský stav severského typu, na kterém jsem tkát začínala. Tam totiž vidíte skoro metr tkaniny a osnovy před sebou, když se pak trochu ohnete, tak vidíte i přes metr utkané tkaniny pomalu se namotávající na zbožový válec, a když se naopak přizvednete, za listy můžete kontrolovat, co vám do pracovního prostoru teprve přijde. S přimhouřenýma očima bych tak takovýhle sotva dvoumetrový pléd měla v jednu chvíli celý na očích. To je výhoda, kterou člověk úplně neocení, dokud o ni nepřijde. Tady u těch malých stavů pak člověk vytkává víceméně naslepo na nižších desítkách centimetrech a na konci je to vždy překvapení.

Já jsem si ale tyhle větvičky vybojovala i na malinké skládací Erice, a to poměrně se ctí. A možná, jak jsem si je tak po nocích tkala a přemýšlela nad tím, jestli najdou nějaké ty spřízněné duše, nebo půjdou každý úplně k jiným lidem, jsem zároveň nevědomky řešila v hlavě otázku, jestli spolu zůstaneme já a tenhle malý stav. Eriku jsem si totiž pořizovala jako alternativu, která nezavazí a snadno se schová. Na takové to “teď už fakt ale potřebuju něco dělat rukama”, když jsem neměla doma podlahový stav. Nebyla jsem si ale vůbec jistá, jestli je to stav, který opravdu chci. A sice si pořád myslím, že nejsme jedna pro druhou úplně ideální, ale už ji beru trochu vážněji.

Baví mě, jak je každý pléd jiný…

… i když vznikly na stejné osnově

… i když je na nich vytkaná stejná větvička

… i když jsou tkané stejným vzorem

… i když je tvoří ty samé příze.

Asi tu teď úplně nechci rozebírat, jak tohle moje cvičení dopadlo po stránce toho, co jsem se chtěla naučit. To jsou informace, které jsou důležité pro mě. Rozhodně jsem vylepšila pár drobností v postupu, což mě zase o něco málo zrychlí… a nebo ne, nezrychlí, já totiž ten ušetřený čas utratím jinde v procesu. Ale smysluplněji.

A ta symbolická stránka? Tak ta je už v rukách někoho jiného.

Já vím, proč jsem ty plédy tkala.

Já vím, co jsem do nich zatkala.

Ale nepotřebuji vědět, jaký příběh budou vyprávět svým majitelkám. Můžu jen doufat, že bude vyprávěn dlouho a ničím a nikým nezkreslený.