HÁTA / HANA HANČLOVÁ

Řemesla a potřebu tvořit mám pod kůží od dětství, vždycky mě přitahovala a vždycky jsem chtěla něco opravdu umět. Tvorbou jsem se dokázala uklidnit, už jako dítě jsem tomu zvládla propadnout na dlouhé hodiny. Tvoření mi dovedlo zlepšit náladu, ale stejně tak umělo prohlubovat chmury. Začala jsem tvorbu používat jako tolik potřebný únik před světem, který jsem mnohdy odmítala pochopit. Kreslila jsem, malovala, vyráběla šperky, psala příběhy, tančila… ať už jsem ale dělala cokoliv, většinou byl pro mě důležitější ten samotný proces, než to, co bylo vytvořeno. Byl to skvělý způsob meditace, obrana proti šikaně i cesta k sobě samé.

K přízím jako médiu jsem se za svůj ”život před Hátou” přimotala vícekrát. Zkoušela jsem se naučit šít, vyšívat i háčkovat. Ničemu z toho jsem ale nedokázala dát tu potřebnou trpělivost a trénink, bylo to spíš takové ochutnávání a zkoušení všeho možného z náhlé potřeby zase něco vytvořit. Je pravda, že neochotou soustředit se na konkrétní věc a dát jí maximum jsem v sobě pohřbila už hodně talentů. Tkaní si mě našlo až v dospělosti. Mezitím jsem se víc věnovala sportu, dělala jsem závodně moderní a estetickou gymnastiku a pak jsem na dlouhou dobu zakotvila v tanci. Působila jsem ve skupině irských tanců, kde jsem nějakou dobu i učila. K tomu jsem naplno propadla současnému tanci. Umění (a řemesla) jsem pak začala zkoumat více teoreticky příhodnou volbou studijního oboru.

Vystudovala jsem česko-francouzskou sekci Slovanského gymnázia v Olomouci, s francouzštinou jsem pokračovala i na vysoké a k ní jsem si přibrala právě uměnovědná studia. Během studií jsem trochu víc přičichla k divadlu. Milovala jsem i hudbu, tanec, fascinoval mě svět filmu. Bavilo mě o umění teoretizovat a myslela jsem, že tímto směrem budu dál směřovat. Bohužel se mi ale nepodařilo překonat svou introvertní povahu a své démony a tuhle cestu jsem nakonec opustila. A když pak přišly děti a já přestala tančit, začalo mi chybět takové „to moje“. Činnost, prostor, místo… prostě způsob, jak se vyjádřit, jak zpracovat své emoce. A sáhla jsem právě po tkaní.

„Háta“ je oslovení, ke kterému jsem přišla asi deset let zpět v prostředí s tkaním naprosto nesouvisejícím. Do tkalcovského světa jsem vstoupila přes komunitu tkadlen, které se věnovaly (a mnohé stále ještě věnují) tkaní šátků na nošení dětí. V tomto prostředí bylo tehdy naprosto přirozené vymyslet si jméno své tkalcovské značky prakticky s první utkanou tkaninou a zároveň bylo velmi neobvyklé vystupovat pod svým skutečným jménem. Tlak na pojmenování mé v podstatě neexistující značky vyvrcholil tím, že jsem se na začátku roku 2019 přihlásila do česko-slovenské tkalcovské soutěže, což je přátelské klání na určité téma organizované právě touto šátkařskou tkalcovskou komunitou. A tak jsem sáhla po své staré a s ničím významným nespojené přezdívce a jakkoliv jsem v následujících letech své volby litovala, Háta obstála ve zkoušce časem. A že to byla zkouška důkladná…

Od své první účasti ve výše zmíněné soutěži jsem pracovala na tom, abych se vytkala do jasného a čistého rukopisu, aby moje díla byla rozpoznatelná, ať už to byly právě nosící šátky nebo třeba ty nejjednodušší šáličky. Od začátku bylo mým cílem vytvořit jistou provázanost napříč celou mou tkalcovskou tvorbou… ten pojící prvek jsem hledala možná až příliš dlouho, než mi došlo, že vychází z podstaty toho, jak tvořím, a že tam celou tu dobu je. Přestala jsem hledat „to ono“ co bych do své tvorby měla dodat, aby se „něco“ stalo, a začala jsem důvěřovat tomu, že to, co je mi přirozené, je ten nejlepší základ pro to, aby celá má tvorba byla pro veřejnost uvěřitelná. A tak se do popředí mých tkanin dostala příběhovost, přemýšlivost a symbolika.

V současné době žiji v Tišnově, nedaleko od Brna, s manželem vychováváme dvě malé dcerky. Tkaní pro mě v této době není na denním pořádku, a o to jsou mi ty chvíle vzácnější. Opět se při nich vracím k té meditaci a zklidnění se při tvorbě, co si pamatuju z dětství a co v nějaké podobě každý živý člověk zkrátka potřebuje.

Má tkalcovna je všude tam, kde usedám ke stavu, ke kolovrátku a k návrhům tkanin. Nemám ateliér, nemám dílnu, do které bych se zavřela a nechala na sebe působit kreativní nepořádek, svou tkalcovnu si nosím s sebou. Je jí třeba i tento virtuální prostor, kde sdílím své myšlenky a fotografie výrobků. Mám ji v krabicích a skříních různě po bytě. Mám ji v rohu v kuchyni, kde stojí můj podlahový stav. Kdybych ale skutečnou tkalcovnu měla, voněla by sušenými květinami a dřevem.

Tkalcovské stavy mám dva. Jeden podlahový osmilist Louët David, na kterém tkám šátky na nošení dětí a obecně většinu těch pro mou tkalcovskou tvorbu stěžejnějších výrobků. Tento stav je mi také první volbou pro delší a nebo širší osnovy, dovolí mi tkát tkaniny široké něco málo pod 90 centimetrů při maximálně osmilistých vzorech a až 180 centimetrů široké tkaniny ve vzorech čtyř a méně listých. Tento stav mi ukázal, že tkaní může být intuitivní a stav může být tkadlenčiným nástrojem pro zhmotnění vize a ne nepředvídatelnou komplikací.

Druhý z mých stavů je stolní Louët Erica, skládací i s rozetkanou osnovou a tedy snadno přenosný. Daní za jeho vstřícné rozměry je fakt, že mi dovoluje tkát v maximální šíři pouze 50 centimetrů a omezen je i co se maximální délky osnovy a množství vzorů týče. Nicméně princip jeho ovládání umožňuje použití některých postupů, které na mém podlahovém stavu nejsou pohodlně proveditelné. Po tomto stavu sahám, pokud chci vzorkovat, vyzkoušet si práci s nějakým pro mě novým materiálem nebo nějakou nezvyklou kombinaci přízí, vzoru a všech těch proměnných, které lze z pozice tkadleny ovlivnit. Tkám na něm šály, úzké plédy a nákrčníky.

K předení jsem se takříkajíc protkala. Začala jsem se spřádáním různých vláken do tlustějších efektních přízí, které jsem používala na zdobení šátků. K tomu mi nějakou dobu bohatě stačilo obyčejné vřetánko. I dnes po něm občas sahám, ale tenké příze už předu na kolovrátku Louët Victoria, který tak doplňuje trojici nástrojů, díky kterým vše, co tu na stránkách uvidíte, vzniká.

Hátina tkalcovna jako fyzické místo tedy neexistuje, potřebovala jsem ale nějaký prostor, ve kterém bych ji mohla vytvořit alespoň virtuálně. Velmi ráda si totiž nechávám nahlédnout pod ruce. Proto jsem už na začátku svého tkaní založila facebookovou skupinu, kde jsem průběžně sdílela, na čem právě pracuji, a kde jsem vždy vysvětlovala i ty nejmenší detaily na svých tkaninách a pomalu tím budovala základ komunity okolo mých tkalcovských projektů. Pokud máte zájem přidat se, odkaz na skupinu najdete v kontaktech. Tkaní není jen o těch chvílích, kdy na stavu přibývá tkanina. Je to časově náročný proces vyžadující pečlivost a trpělivost, ne vždy se vše daří… a tak se z to virtuálního místa stala taková má malá tkalcovská zpovědnice, kterou doufám, že opět po delší tkalcovské odmlce oživím.

Ostatně, přibližování našeho řemesla veřejnosti považuji za opravdu důležitou součást tkaní. Je to způsob, jakým můžu řemeslu vrátit to, co jsem sama dostala a stále ještě dostávám. Právě tkalcovská osvěta a vysvětlování mého pohledu na tkaní je to, co nás nakonec propojí – mě jako tkadlenu a vás jako diváka. A pak se už uvidí, jestli najdeme společnou řeč.