Dala jsem si pauzu od práce a na chvíli jsem odložila i len, abych si připomněla, co mě na těch ručně předených přízích vlastě tak přitahuje, co je pro mě ta největší přidaná hodnota.

Upřímně… to, že je to další krok, který si musím odmakat rukama, časově na úkor jiných věcí a udělat tím výrobek ještě nedostupnější, to fakt není ta sexy věc. Ale že ve výsledné barvě příze hraje roli každé jedno vlákno, ne jen sekce, fleky a tečky, jako když barvíte už upředenou přízi… to mě na tom fakt baví. Zkrátka, ani když bych se snažila sebevíc, ani když bych se ponořila do studia barvení mnohem hlouběji, než jak hluboko mám kdy v plánu zajít, nedokázala bych vytvořit na strojově předené přízi takový barevný efekt, jako když si ji sama nabarvím už od vláken a upředu. Tolik možností… tolik postupů… tolik různých výsledků…

Tahle hromádka cukru je vlněné a hedvábné předivo ve složení: Bluefaced Leicester (se to už snad konečně naučím psát), Rambouillet, velbloud a tussah.

První cívka domotaná, druhá se vrtí na kolovrátku. Jak se vám líbí? Mně moc. Ale zatím se neraduju, protože až ty dvě cívky dám dohromady, zase to bude vypadat jinak.

Podzimní předení vydalo na 600 metrů celkem tenké příze. Teď už je na poličce u jiné tkadlenky a já se těším, co s ní vymyslí.